Jsem rád, když mi nějaká kapela čas od času připomene, proč jsem měl co střapatý jinoch rád heavy metal, jeho patos, hrdinskou gloriolu a syté pastelové barvy. Žel, těch kapel je stále méně a méně a člověk přestává věřit i starým láskám. V SYMPHONY X však ani po letech soužití neztrácím důvěru, vždyť během posledních let vydávali materiál vždy dostatečně uzrálý, kvalitní a chytlavý.

Další mytologizující procházku chystala americká parta s charismatickým Rusellem Allenem v čele dobrých pět let a na výsledku je to poměrně dobře patrné. Ne, těžko se tu nadějeme dějinného přelomu, Symphonici už mají svůj dvoreček a je jim na něm dobře, posluchači si nestěžují, takže nač opouštět slavná pole technického a instrumentálně nabušeného hevíku? „Paradise Lost“ potvrzuje směřování kapely k větší přímočarosti, žánrové čistotě a menší aranžérské pestrosti, vždyť většinu desky tvoří těžkotonážní heavy riffovačky se strhující dynamikou a Allenem, který zpívá s pěkně sevřenými hlasivkami a křiklavou intenzitou. Jaksi ubývá melodických refrénů, symfonických partů, dopředu se dere báječná rytmika a úderné motivy kytary Micheala Romea. „Domination“, „The Serpent´s Kiss“, „Walls Of Babylon“ – pulzující masa strun, valící se rytmika, zjednodušené vokální linky a nijak zvlášť složité refrény a ejhle, ono to šlape a funguje... snad právě díky té žánrové čistotě. Snad jen stopáž bych si někdy dovedl představit okrájenou o pár vteřin nadváhy.

Příznivci charakteristické gradace, šlapavých bridgeů a výborných refrénů si pomlasknou u famózního kvapíku „Seven“, příznivci čisté heavy metalové juchajdy zase ocení perfektní skládanku „Eve Of Seduction“. Pro mě vrcholným okamžikem „Paradise Lost“ je stejnojmenná balada s nádherným refrénem a překrásnou atmosférou. Podobně laděná „The Sacrifice“ sice nemá tolik půvabu, ale díky Allenovu vokálu funguje báječně. Po zkušenostech s „The Odyssey“ jsem si brousil příbor na závěrečný chod, nicméně žádný epický orgasmus po vzoru desky minulé se nedostavuje a dech beroucí gradace v zavírací „Revelation (Divus Pennae Ex Tragoedia)“ nepřichází... to je jeden z mála subjektivních záporů, který album postihl.

Ztracený ráj prezentuje SYMPHONY X jako poměrně přímočarou, ale technicky brilantní heavy úderku. Obejde se bez patosu, slabých míst a nesnesitelné klišovitosti. Je to prostě žánrová jakost A se vším všudy.

Jak hodnotím předchozí nahrávky:
1996 - The Divine Wings Of Tragedy [8/10]
1998 - Twilight In Olympus [7/10]
2000 - V: The New Mythology Suite [8.5/10]
2002 - The Odyssey [7.5/10]